Praha, 1. března 2012 -Plánované zavedení školného i vliv soukromého sektoru na akademickou půdu patří mezi důvody protestů proti chystané reformě vysokého školství. S oprávněností těchto postojů však lze v mnoha ohledech polemizovat. Zvláště pak, nahlédneme-li na spornou problematiku univerzitních reforem z hlediska trhu práce. Tvrdí to Ondřej Hlaváček, ředitel české pobočky společnosti Neumann &Partners, která se zabývá vyhledáváním a výběrem vedoucích pracovníků a kvalifikovaných specialistů.Podrobnější vyjádření ředitele najdete v těle textu.
Zodpovědnější volba oboru? Pomohlo by školné
Ministr školství Josef Dobeš sice kritikům plošného školného ustoupil, nicméně osobně bych proti jeho zavedení nic nenamítal. Řada vysokoškoláků si totiž vybírá obory, které jsou obtížně uplatnitelné na trhu práce a pak končí jako nezaměstnaní. Zavedení školného by mohlo tento problém omezit. Studenti by začali vnímat vzdělání jako osobní investici a byli při volbě oboru pečlivější a zodpovědnější. Dobře by si spočítali, zda jim vystudovaný obor zajistí návratnost vloženýchfinancí a zvýší šance na získání perspektivního zaměstnání. Poptávka studentů po těchto oborech by se pak musela přirozeně a logicky odrazit i nabídce univerzitních studijních programů, které by více odpovídaly požadavkům zaměstnavatelů.
O odpovědnost se mají dělit studenti i stát
I když se to mnohým nelíbí, díky školnému by na univerzitách studovali jen lidé, kteří skutečně studovat chtějí. Rozložení „odpovědnosti“ by mělo být v ideálním případě jak na straně státu, tak samotného studenta. Stát by garantoval mimořádně výhodné financování, úspěšný student (a poté i aktivní zaměstnanec) by zase představoval záruku splácení. V tomto smyslu vítám návrh ministra Dobeše, aby studenti platili alespoň za překročení standardní doby studia. Toto opatření by pomohlo snížit počty tak zvaných věčných studentů, kteří si nyní mohou o jeden rok bezplatně prodloužit studium jak bakalářského, tak i magisterského programu.Odkládají tím své ekonomicky aktivní období, což zatěžuje například daňový a penzijní systém.
Veřejnost platí studentům výhody, které sama nemá
Někteří studenti argumentují tím, že vzdělání by nemělo být nástrojem byznysu. Tento postoj však považuji za neopodstatněný. Vysokoškolské vzdělání není veřejný statek, mělo by patřit mezi největší osobní investice a je předmětem „byznysu“. Stačí se podívat na statistky. Vždyť vysokoškoláci patří mezi nejméně ohrožené skupiny na trhu práce, což je velký benefit, který se nedostane každému. I v této souvislosti nevidím jediný důvod, proč by měla nestudující veřejnost financovat vysokoškolákům ze svých daní takovou strategickou investici.
Nezastupitelná role firem v akademickém světě
Někteří zástupci akademické obce kriticky vystupují i proti vlivu soukromého sektoru na univerzity. Já bych přímo nehovořil o nějakém negativním vlivu firem, ale spíše o vzájemně výhodné spolupráci. Vybrané obory, především technické, totiž potřebují vnější finanční i odbornou podporu. S ohledem na potřeby trhu je třeba vědět, kam směřovat vědecký výzkum. V tomto smyslu je role soukromých firem nezastupitelná a jejich spolupráce s akademickou půdou de facto nenahraditelná.Studenti, kteří se již během studia zapojí do praxe, navíc zjistí, že vzdělání nepředstavuje balík prázdných teoretických frází. Na vlastní kůži si ověří, že znalosti mají možnost reálného uplatnění. Nemluvě o získávání určitých odpovědnostních návyků a samozřejmě vazeb na samotné firmy.
